Mlhoviny v Andromedě

Miiko ho odměnila zvonivým smíchem. Zamlklá a vždy trochu smutná dívka se teď změnila k nepoznání. Když pak vesele a s odvahou zamířila k hlučně šplouchajícím vlnám, zůstával pro Vetra i nadále záhadou. Byla úplně jiná než průhledná Veda, její odvaha byla spíš velkolepou důvěřivostí než opravdovou statečností.

Těsně u břehu, mezi velkými balvany, se táhly pod vodou chodby, prozářené sluncem. Pokrývaly je trsy mořských hub a vroubily roztřepené okraje vodních řas. Podmořské chodby vedly k východní straně ostrůvku, kam sahala neznámá černá hloubka. Dar Veter litoval, že si od Vedy nepůjčil přesnou mapu pobřeží. Vory mořské výpravy se leskly na slunci u západní kosy, vzdálené pár kilometrů. Byla vidět pláž, kde je právě Veda se soudruhy. Dnes mají směnu akumulátory a celá expedice odpočívá. Ale Veter se oddal své dětské vášni prozkoumávat pusté ostrovy.

Nad plavci se hrozivě nakláněla strmá andezitová skála. Spatřili čerstvé zlomy po urvaných balvanech, neboť nedávné zemětřesení tu strhlo část zvětralého břehu. Z otevřeného moře se valilo silné vlnobití. Miiko i Dar Veter plavali dlouho v temné vodě při východním břehu, až objevili plochý kame

Vyplašení rackové létali z místa na místo, mezi skalami se rozléhaly údery vln a otřásaly mocnou vrstvou andezitu. Nebylo tu nic než holé kamení a drsná křoviska. Nikde ani sebemenší stopa po zvířeti nebo člověku.

Plavci vystoupili na vrchol ostrůvku, pohlédli dolů na rozbouřené vlny a vrátili se na břeh. Z keřů, které trčely z rozsedlin, vycházela trpká vůně. Dar Veter se natáhl na teplý kámen a líně se díval do vody, na jih od výběžku.

Miiko usedla na bobek těsně u kraje skály a snažila se dole cosi rozeznat. Zde nebyla u břehu mělčina ani navalené hromady kamení. Nad temnou, lesklou vodou se nakláněl strmý skalní převis. Pod jeho okrajem zažíhalo slunce oslepující pruh. Tam, kde se světlo lámalo o skálu a spadalo kolno do průzračné vody, probleskovalo matně rovné dno ze světlého písku.

„Co tam vidíte, Miiko?“

Zamyšlená dívka se hned neobrátila.

„Nic. Vás přitahují pusté ostrovy, mě zase mořské dno. I mně se zdá, že tam vždycky mohu najít zajímavé věci nebo učinit nějaký objev.“

„Proč tedy pracujete ve stepi?“

„To není tak jednoduché. Pro mne je moře tak velkým potěšením, že s ním nemohu být stále. Ani hudbu, kterou miluje, nemůže člověk poslochat pořád; tak je tomu se mnou a s mořem. Zato setkání s ním jsou mi tím dražší…“

Dar Veter přikývl na souhlas.

„Ponoříme se tam?“ ukázal na světlé mihotání v hlubině.

Miiko povytáhla obočí.

„Dokážete to? Je zde nejmíň pětadvacet metrů. To je pouze pro zkušeného potápěče…“

„Pokusím se… A vy?“

Místo odpovědi Miiko vstala, vyhlédla si velký kámen a přivlekla ho na kraj skály.

„Nejdříve nechtě mě, ať to zkusím. S kamenem — je to sice proti mým pravidlům, ale co kdyby tam byl proud… Dno je příliš čisté…“

Dívka vzpažila, sehnula se, narovnala a zaklonila. Dar Veter sledoval její dechové cvičení, aby se mu naučil. Miiko už neřekla ani slovo. Po několika cvicích uchopila kámen a vrhla se do mořské hlubiny jako do propasti.

Dar Veter pocítil divný neklid, když uplynula víc než minuta a po odvážné dívce nezbylo ani stopy. Začal si hledat kámen jako zátěž. Myslil si, že musí vzít mnohem těžší. Právě když zvedl čtyřicetikilogramový kus andezitu, Miiko se objevila. Namáhavě dýchala a vypadala velmi unavená.

„Tam… tam je… kůň!“ stěží vyrazila ze sebe.

„Co je? Jaký kůň?“

„Socha obrovského koně… tam, v přírodním výklenku. Hned se tam podívám pořádně.“

„Miiko, je to těžké. Poplaveme zpátky, vezmeme si potápěčské přístroje a loďku.“

„Ne! Chci sama, teď hned! Bude to mé vítězství, a ne přístrojů. Pak pozveme všechny.“

„Ale já se ponořím s vámi!“ Dar Veter uchopil svůj kámen.

Miiko se usmála.

„Vemte si menší, tak. A co bude s dýcháním?“

Dar Veter si poslušně zacvičil. A s kamenem v rukou udělal salto do moře. Voda ho udeřila do obličeje, obrátila jej zády k Miiko, a tisknouc mu hruď, tupě zabolela v uších. Napínal všechny svaly a svíral čelisti, aby ji přemohl. Dole houstl studený šedý soumrak, veselé světlo na dně rychle pohasínalo, chladná a zákeřná síla hloubky ho zdolávala, obestíraly jej mrákoty, v očích řezaly bolest. Vtom se jistá ruka Miiko dotkla jeho ramene a Veter ucítil pod nohama pevný, matně stříbřitý písek. Namáhavě otočil krk směrem, kam ukazovala Miiko. Trochu ne naklonil, překvapením vypustil kámen a v tom okamžiku ho voda vymrštila vzhůru. Nepamatoval se, jak se octl na hladině, pro rudou mlhu nic nevidě. Křečovitě vdechoval a vydechoval vzduch… Po nějaké době zmizely následky podmořského tlaku a v paměti mu vyvstal obraz, který viděl. Byl to jen okamžik, ale kolik detailů zpozorovaly oči a zapamatoval si mozek!

Tmavé skály se nahoře sbíhaly a tvořily lomený oblouk, pod nímž stála socha gigantického koně. Ani jediná vodní řasa nebo škeble nelpěla na jeho lesklém povrchu. Neznámý sochař chtěl hlavně vyjádřit sílu. Zvětšil přední část trupu, neúměrně rozšířil úžasnou hruď a vysoko zvedl ostře ohnutou šíji. Levá přední noha trčela ve vzduchu, doslova nastrkující divákovi kulatý kole

Miiko se ujistila, že nemusí mít o Dara obavy, nechala ho ležet na skále a potopila se znovu. Konečně se dívka hlubokým potápěním vysílila a dosyta se vynadívala na svůj objev. Usedla vedle Vetra a dlouho mlčela, dokud se jí nevrátil pravidelný dech.

„Zajímalo by mne, jak asi může být socha vysoká,“ ptala se Miiko zamyšleně sama sebe.

Dar Veter pokrčil rameny a vzpomněl si, co ho nejvíc překvapilo.

„Proč socha koně neobrostla vodními řasami nebo mušlemi?“

Miiko se k něm prudce obrátila.

„Ano, ano, znám takové nálezy. Pokrývala je zvláštní sloučenina, která nedovolila, aby se ní přichytili živí tvorové. Byly z doby kolem posledního století éry Rozděleného Světa.“

V moři mezi břehem a ostrůvkem se objevil plavec. Když se přiblížil, nadzdvihl se z vody a zamával pažemi na pozdrav. Dar Veter poznal široké plece a lesklou pleť Mvena Mase. Zakrátko se vysoká černá postava vyšplhala na kámen a na mokré tváři nového vedoucího kosmických stanic zasvítil dobromyslný úsměv. Rychle se uklonil maličké Miiko a širokým nenuceným gestem pozdravil Dara Vetra.

„Přijeli jsme na jeden den společně s Renem Bozem, abychom vás požádali o radu.“

„Ren Boz?“

„Fyzik z Akademie Nejvyšších znalostí…“

„Trochu ho znám. Pracuje na problémech vzájemných vztahů mezi prostorem a polem. Kde jste ho nechal?“

„Na břehu. Není plavec — či aspoň ne takový jako vy…“

Lehké plesknutí Mvena přerušilo.

„Plavu na břeh, k Vedě!“ vykřikla Miiko z vody.

Dar Veter se na dívku přívětivě usmál.

„Plave s objevem,“ vysvětlil Mvenu Masovi a vyprávěl mu o nalezeném koni pod vodou.

Afričan mu naslouchal bez zájmu. Dlouhými prsty si přejížděl po bradě. Veter vyčetl z jeho pohledu neklid i naději.

„Vás něco vážného znepokojuje? Nač tedy to otálení?“

Mven se chopil vyzvání. Sděl na kraji skály nad hlubinou, která ukrývala tajemného koně, a vyprávěl o svých silných pochybách. Setkání s Renem Bozem nebylo náhodné. Nikdy ho neopustila vidina překrásného světa u hvězdy Epsilon Tukana. Od té noci touží, aby mol jakýmkoli způsobem překonat ohromné prostory a přiblížit se onomu světu. Aby mezi odesláním a obdržením zprávy, signálu či obrazu neležela doba šesti set let, nedostupná pro lidský život. Aby lidé ucítili tep nádherného a jim tak blízkého života a mohli přes propasti vesmíru vztáhnout ruku ke svým bratřím. Mven zaměřil své úsilí k tomu, aby se obeznámil s nerozřešeními otázkami a neukončenými pokusy, které se po tisíciletí prováděly při zkoumání prostoru jako funkce hmoty. Byl to tentýž problém, o němž snila Veda Kong tu noc, kdy přednášela poprvé pro Veliký Okruh…