Mlhoviny v Andromedě

Když se lidé probrali z otřesu, pochopili, že zůstali bez ochrany. Naštěstí leželi ve světle reflektoru, který ušel zkáze. Nikomu se nic nestalo, ale Erg Noor rozhodl, že toho mají už dost. Badatelé opustili nepotřebné nástroje, kabely a světlomet, nastoupili do nepoškozeného vozíku a rychle ustoupili ke svému hvězdoletu.

Šťastná shoda okolností při neopatrném dobývání cizího hvězdoletu vůbec nezávisela na náčelníkově předvídavosti. Druhý pokus by mohl skončit mnohem žalostněji. A Niza — milá astronavigátorka — co ta? Erg Noor doufal, že skafandr jistě oslabil vražednou sílu černého kříže. Vždyť ani biologa nezabil dotek černé medúzy. Ale zde, daleko od léčebných ústavů, budou si umět poradit s účinkem neznámé zbraně?

V hermetické komoře se Kej Ber přiblížil k náčelníkovi a ukázal na zadní stranu jeho levého nárameníku. Erg Noor se obrátil k zrcadlům, který byly ve všech přechodových komorách, protože ti, kdo se vraceli z cizí planety, musili sami sebe důkladně prohlédnout. Tenký plát zirkonio-titanového nárameníku se roztrhl. Z průrvy trčel kousek nebesky modrého kovu, který sice vnikl do izolačního podkladu, ale neproťal vnitřní vrstvu skafandru. Stěží se jim podařilo kovový úlomek vyrvat. Za cenu velkého nebezpečí a konec konců náhodu získaní vzorek záhadného kovu ze spirálového hvězdoletu dopraví teď na Zemi.

Konečně Erg Noor svlékl skafandr a mohl vstoupit — lépe řečeno dobelhat se pod svíranou tíhou strašné planety — dovnitř své rakety.

Celá výprava ho čekala s obrovsko netrpělivostí. Katastrofu u disku pozorovali ve stereovizofonech, a proto se nemuseli ptát na výsledky pokusu.

Veda Kong a Dar Veter stáli na malé kulaté plošince vrtulníku, jenž se pomalu nesl nad nekonečnou stepí. Lehký větřík vlnil hustou kvetoucí trávu. V dálce po levé straně bylo vidět stádo černobílého skotu, potomků zvířat vypěstovaných křížením yaků, krav a buvolů.

Nízké pahorky, tiché řeky v širokých údolích, nekonečná volnost a klid dýchaly z pevného, rovného kousku zemské kůry, který se kdysi nazýval Západosibiřskou nížinou.

Dar Veter hleděl zádumčivě na zem, již kdysi pokrývaly nekonečné plochy bezútěšných močálů a řídké zakrslé lesy sibiřského severu. V duchu viděl obraz starověkého mistra, který už v dětství na něj zapůsobil nesmazatelným dojmem:

Nad zátočinou obrovské řeky, tvořící protáhlý mys, stál starobylý kostel, šedivý už před lety, a díval se osaměle do dálky na pole a luka za řekou. Tenký kříž na kupoli se černal pod nízkými těžkými mračny. Na maličkém hřbitůvku za kostelem skupinka bříz a jív skláněla ve větru rozsochaté koruny. Nízké větve se téměř dotýkaly napůl zetlelých křížů, jež čas a bouře povalily uprostřed svěží mokré trávy. Za řeko se kupily obrovité haldy šedofialových oblaků, hustých, že by se daly ohmatat. Široká řeka svítila studeným železným leskem. Stejně chladný jas ležel na všem kolem. Dálky i nejbližší okolí byly mokré od lezavého podzimního deště studených a neútulných severních šířek. A celá stupnice namodralých, šedivých a zelených barev na obraze hovořila o rozlehlých prostorách neúrodné půdy, kde se člověku těžce žije o hladu a zimě a kde trpce pociťuje svou osamělost, charakteristickou pro lidskou pošetilost dávných dob.

Dar Veter uviděl obraz v muzeu pod průsvitným ochra

Dar se ohlédl po Vedě. Mladá žena položila ruku na zábradlí při okraji plošiny. Sklonila hlavu, a pozorujíc, jak se stébla vysoké trávy sklánějí po větru, soustředěně přemýšlela. Kavyl tonul v záplavě stříbrného lesku, nad stepí pokojně plula kulatá plošinka vrtulníku. Žhavé vzdušné víry nelétaly znenadání na cestující, čechraly Vedě vlasy i šaty a Daru Vetrovi dýchal horkem rozpustile do očí. Ale automatický moderátor pracoval rychleji než myšlenka a letící plošinka se jen chvílemi zachvívala nebo nepatrně pohupovala.

Dar Veter se nahnul nad cívkou kursografu. Úzký pruh mapy se rychle otáčel a zaznamenával jejich pohyb. Patrně se dostali příliš daleko na sever. Už dávno přeťali šedesátou rovnoběžku, přeletěli soutok Irtyše a Obu a přiblížili se k prohoří, zvanému Sibiřská vysočina.

Za čtyři měsíce práce na vykopávkách starověkých kurhanů v parných stepích altajského předhoří si oba cestovatelé už zvykli na rozsáhlá stepní prostranství. Při zkoumání minulosti jako by se badatelé pohroužili do časů, kdy se po jižních stepích projížděly je řídké oddíly ozbrojených jezdců.

Veda seč točila a rukou mlčky ukázala dopředu. V proudech prohřátého vzduchu tam plul temný ostrůvek, jako by odtržený od povrchu země. Za několik minut se vrtulník přiblížil k nevysokému kopci. Byla to zřejmě halda po bývalém rudném dole. Z konstrukcí šachet ne neuchovalo nic, zbyl tu jen pahorek, porostlý hustým višňovým sadem.

Letící kulatá plošinka se náhle prudce naklonila.

Dar Veter automaticky zachytil Vedu v pase a vrhl se ke zvednutému kraji paluby. Vrtulník se na zlomek vteřiny vyrovnal jen proto, aby se plochou stranou zřítil na úpatí kopce. Tlumiče začaly pracovat a zpětný náraz vymrštil Vedu i Dara na svah, přímo do středu hustého křoví. Po chvíli mlčení se v tichu stepi rozlehl Vedin hluboký hrudní smích. Dar Veter si představil svůj překvapený poškrabaný obličej a přidal s k Vedě z bezděčné radosti, že se jí nic nestalo a že havárie dopadla tak šťastně.

„Zbytečně se vrtulníkům nezakazuje létat výš než osm metrů,“ pronesla Veda trochu zadýchaně. „Teď už chápu…“

„Stroj při poruše okamžitě padá a jedinou nadějí jsou tlumiče. Nedá se nic dělat, je to nutná daň za lehkost a malé rozměry. Pravděpodobně nás čeká ještě další trest za všechny šťastné lety,“ řekl Dar Veter s poněkud předstíranou lhostejností.

„A to…?“ zvážněla Veda.

„Bezvadný chod stabilizátoru předpokládá velmi složitý mechanismus. Bojím se, že budu potřebovat hodně času, abych se v něm vyznal. Musíme se z toho dostat po způsobu našich nejubožejších předků.

Veda s jiskřivými plaménky v očích vztáhla ruku, a Dar Veter pomohl mladé ženě lehce na nohy. Sešli ke spadlému vrtulníku, potřeli si škrábance hojicím roztokem a zalepili roztrhané šaty. Daru uložil Vedu do stínu keře a sám začal zkoumat příčiny havárie. Jak předpokládal, stalo se něco s automatickým stabilizátorem, jehož blokující zařízení vypnulo motor. Sotva Dar Veter otevřel kryt přístroje, bylo mu jasné, že z opravy nebude nic, musil by příliš dlouho vnikat do nesmírně složité podstaty elektroniky. S rozmrzelým povzdechem narovnal unavená záda a pohlédl na keř, pod nímž se Veda důvěřivě schoulila. Horká step byla úplně liduprázdná, kam oko dohlédlo. Dva velcí draví ptáci pomalu kroužili nad tetelícím se modravým oparem…

Z poslušného stroje se stal neživý disk, který bezmocně ležel na suché zemi. Dara Vetra prostoupil divný pocit osamělosti a odtrženosti od celého světa.

A v té chvíli se ničeho nebál. Jen co nadejde noc, uvidí neozbrojené oko mnohem dál; určitě zahlédnou nějaká světla a vydají se k nim. Letěli jenom nalehko a nevzali s sebou ani radiotelefon, svítilnu či jídlo.

Kdysi mohl člověk ve stepi zahynout hladem, nevzal-li s sebou větší zásoby potravin… A vodu! — přemýšlel bývalý vedoucí kosmických stanic, přivíraje oči před prudkým sluncem. Zpozoroval, že vedle Vedy vrhá višňový keř kousek stínu, a natáhl se bezstarostně na zem. Cítil, jak ho přes lehký oděv píchají suchá travní stébla. Vedro a tichý šelest větru ukolébávaly duši do zapomnění; myšlenky pomalu plynuly, v paměti se beze spěchu střídaly obrazy dávno minulých dob. V dlouhé řadě šly pradávné národy, rasy i jednotlivci… jako by odtud, z minulosti, tekla ohromná řeka událostí, postav i odění, střídajících se každou vteřinu.

„Vetře!“ uslyšel závojem dřímoty volat milovaný hlas; procitl a posadil se.

Rudý sluneční kotouč se už dotýkal temné čáry horizontu, nehybným vzduchem nezavál ani sebemenší vánek.