Mlhoviny v Andromedě

Niza stála stranou, přílbu držela v rukou.

„Proč váháte, Nizi?“ zavolal na dívku náčelník, zkoumaje svou radiostanici na vrcholku přílby. „Pojďme k hvězdoletu!“

„Já…“ dívka zmlkla v rozpacích. „Zdá se mi, že je mrtvý, že tu stojí už dávno. Další katastrofa, ještě jedna oběť nelítostného vesmíru; já vím, je to nutné, ale vždycky je to tragické… zvláště po Zirdě, po zkáze Algrabu…“

„Možná že smrt cizího kosmického letadla nám dá život,“ křikl Pur Chiss a otáčel dalekohled s krátkou ohniskovou vzdáleností ve směru rakety, která zůstávala i nadále neosvětlená.

Osm cestovatelů se vyškrabalo do spojovací komory, zastavili se a čekali.

„Vpusťte vzduch,“ zavelel Erg Noor lidem v raketě, které už oddělila neproniknutelná stěna.

Teprve když tlak v komoře vystoupil na deset atmosfér a převýšil vnější tlak, hydraulické pedály zdvihly těsně přiléhající dveře. Tlak vzduchu doslova vymrštil lidi z komory a zabránil, aby cokoli škodlivého z cizího světa mohl proniknout do nitra nepatrného kousku země. Dveře se prudce zavřely. Paprsek reflektoru si proklestil ve tmě jasnou cestu, po níž se vědečtí pracovníci belhali na pérových nohou, stěží vlekouce svá těžká těla. Na konci světelné dráhy se tyčil ohromná hvězdolet. Vzdálenost půldruhého kilometru připadala všem nekonečná, jednak z nedočkavosti, jednak kvůli bolestivým otřesům při neohrabaných skocích po nerovné půdě, silně zahřáté černým sluncem.

Silnou vrstvou atmosféry s velkým množství vodních par prosvítaly hvězdy jen jako bledé rozmazané skvrny. Místo velkolepě zářícího vesmíru ukazovalo nebe planety jenom nejasné náznaky souhvězdí. Jejich matně červené lampičky nemohly zápolit s tmou na povrchu planety.

V nejhlubší temnotě, která panovala kolem, vynikal kosmický letoun zvláště plasticky. Potah ze silné vrstvy borazono-zirkoniového laku byl místy odřený. Hvězdolet zřejmě putoval vesmírem dlouhou dobu.

Eon Tal vykřikl, až se to rozlehlo ve všech telefonech. Rukou ukazoval na otevřené dveře, zející dokořán jako černá skvrna, a na malý spuštěný výtah. Kolem výtahu a pod raketou trčely z půdy jakési rostliny. Tlusté lodyhy zvedaly na metr vysoko černé, parabolicky vyhloubené kalichy, jejichž okraje se podobaly ozubeným kolům. Nebyly to ani listy, ani květy. Nehybné shluky černých zubatých kol vyhlížely zlověstně. Ještě znepokojivější byla němá propast dveří. Netknuté rostliny a dokořán otevřené dveře svědčily o tom, že lidé už dávno neužívali tuto cestu a že neochraňují svůj malý pozemský svět před cizím vpádem.

Erg Noor, Eon a Niza vstoupili do výtahu. Náčelník pohnul spouštěcí pákou. Mechanismus se rozjel s mírným zaskřípěním a poslušně vynesl tři badatele k otevřeným dveřím spojovací komory. Za nimi vyjeli i ostatní. Erg požádal posádku na Tantře, aby zhasila reflektor. V mžiku se malá hrstka lidí ztratila v propastné tmě. Svět železného slunce je obstoupil tak těsně, jako by chtěl do sebe vstřebat slabé ohnisko pozemského života, přitisklého k půdě obrovité černé planety.

Zazářily malé lampičky, otáčející se na vrcholku přílbic. Ukázalo se, že dveře ze spojovací komory do vnitřku jsou zavřené, ale ne zamčené, a lehce povolily. Vědci vstoupili do středního koridoru a zjistili, že se ve tmavých chodbách mohou lehce orientovat. Konstrukce hvězdoletu se od Tantry lišila jen v nepatrných detailech.

„Raketa byla zkonstruována před několika desetiletími,“ řekl Erg Noor, kdy došel k Nize.

Dívka se ohlédla. Náčelníkův zpola osvětlený obličej v silikolové přílbě vypadal tajemně.

„Nemožný nápad,“ pokračoval Erg Noor, „že by to byl…“

„Parus!“ vykřikla Niza, neboť zapomněla na mikrofon. Viděla, že se k ní všichni obrátili.

Skupina průzkumníků vnikla do laboratorní knihovny, jež byla hlavní místností kosmické lodi, a potom ještě blíž kupředu, do řídící ústředny. Náčelník výpravy belhal a vrávoral v ocelové kostře, nedbaje, že se co chvíli udeří o stěny, a se dopotácel k hlavní rozvodné desce. Osvětlení v hvězdoletu bylo zapojeno, ale proud nešel. V temných místnostech svítily jen fosforeskující ručičky a značky. Erg Noor našel bezpečnostní svorku, a tu k podivu všech zaplálo matné světlo, které se zdálo být oslňující. Rozsvítilo se patrně také ve výtahu, protože v telefonu v přílbách zazněl hlas Pura Chisse a ptal se, jak pokračuje prohlídka. Odpověděla mu geoložka, neboť náčelník stanul jako solný sloup na prahu ústřední kabiny. Niza očima sledovala jeho pohled a spatřila nahoře mezi předními obrazovkami nápis „Parus“, vyznačený v jazyce Země i v kódech Velikého Okruhu. Trochu doleji pod čárou byly galaktické poznávací značky Země a souřadnice sluneční soustavy.

Hvězdolet, zmizelý pře osmdesáti lety, objevil se v dříve neznámé soustavě Černého slunce, kterou lidé tak dlouho považovali za temné mračno.

Prohlídka místností v kosmické lodi nepomohla objasnit záhadu, kam se poděli lidé. Nádrže kyslíku nebyly vyčerpány, zásoby potravy mohly vystačit ještě několik let, ale nikde ani stopy po posádce Parusu.

Tu a tam na chodbách, v řídící kabině i v knihovně bylo vidět odivné tmavé skvrny. Na podlaze knihovny byla také jedna a její zkrabatělý povrch vypadal, jakoby tu zaschlo něco rozlitého. Ve strojovně na zádi, před otevřenými dveřmi zadní přepážky, viselo přetrhané vedení a podpěry chladičů z fosforečného bronzu byly zkřivené. K tomu bylo zapotřebí značné síly, a protože jinak byla raketa v pořádku, příčina poškození se nevysvětlila. Vědci se úplně vyčerpali, ale nenašli nic, co by objasnilo zmizení a jistou záhubu posádky Parusu.

Při té příležitosti učinili další závažný objev; zásoby anamezonu i planetárních iontových nábojů, které se na Parusu uchovaly, stačí, aby Tantra mohla vzlétnout z těžké planety a vydat se na cestu k Zemi.

Zpráva se okamžitě vysílala na Tantru a zbavila lidi vědomí, že jsou předurčeni k záhubě, které je ovládlo od chvíle, kdy hvězdolet uvízl v zajetí železné hvězdy. Už nemusili dlouhý čas pracovat, aby zavolali Zemi o pomoc. Zato je čekala obrovská práce při převozu kontejnerů s anamezonem. Úkol sám o sobě dost těžký, zde na planetě, která měla skoro třikrát větší gravitace ne Země, vyžadoval velkou inženýrskou vynalézavost. Avšak lidé v epoše Okruhu se nebáli obtížných problémů, naopak, měli z nich radost.

Biolog vyňal z magnetofonu v ústřední kabině neukončenou cívku astronautického deníku. Erg Noor s geoložkou otevřeli hermeticky uzavřený hlavní trezor, který uchovával výsledky expedice z Parusu. Byla to pořádná tíha, neboť lidé vlekli spoustu kotoučů fotonomagnetických filmů, deníky, astronomická pozorování a výpočty. Ale protože členové expedice sami byli vědeckými pracovníky, nemohli zde tak drahoce

Polomrtví únavou, sešli se konečně průzkumníci v knihovně Tantry se soudruhy, kteří už hořeli nedočkavostí. V obvyklém prostředí, u pohodlného stolu a při jasném světle se hrobová tma kolem i opuštěný hvězdolet zdály hrůzyplným přeludem. Jenom tíha strašné planety se nedala ani na okamžik sejmout, tiskla lidi jako můra, že při sebemenším pohybu křivili obličeje bolestí. Bez dlouhé praxe bylo velmi obtížné řídit vlastní tělo a pohybovat pákami ocelové „kostry“. Proto chůzi provázaly nárazy a prudké otřesy. I sebekratší pochod stačil, aby se lidé vrátili důkladně utrmáceni. Geoložka Bina Led utrpěla zřejmě lehký otřes mozku, ale i když se stěží dovlekla ke stolu a tiskla si spánky, odmítla odejít, dokud nevyslechne poslední cívku deníku. Niza čekala od zápisu, ležícího osmdesát let v opuštěném letounu na hrůzostrašné planetě, něco neuvěřitelného. Představovala si chraptivé výkřiky, bolestná sténání a tragická slova na rozloučenou. Proto sebou překvapeně trhla, když s aparátu zazněl jasný, zdrženlivý hlas. Ani Erg Noor, veliký mistr v oboru astronautiky, neznal nikoho z posádky Parusu. Osazenstvo hvězdoletu tvořili výlučně mladí lidé, kteří se vydali na nesmírně odvážnou pouť do soustavy Vegy, aniž poslali Radě Astronautiky film o posádce, jak to bylo zvykem.