Mlhoviny v Andromedě

Mvenu Masovi se zdálo, že slyší melodii, která se jako vějíř vysokých čistých tónů opírá o zvučný a pravidelný rytmus nízkých akordů. Veda Kong stiskla ruku Daru Vetrovi, ale on to ani nezpozoroval. Junij Ant přihlížel se zatajeným dechem a na velikém čele mu vyvstaly kapky potu.

Lidé z Tukana se tolik podobali pozemšťanům, že postupně mizel dojem jiného světa. Avšak rudí lidé měli tak dokonale krásná těla, jaká na Zemi žila jen ve snech a dílech umělců a jaká ztělesňoval jenom nepatrný počet výjimečně krásných lidí.

– Čím těžší a delší byla cesta slepé živočišné evoluce k myslící bytosti, tím jsou formy života účelnější, propracovanější a tedy i krásnější, přemýšlel Dar Veter. Lidé na Zemi už dávno pochopili, že krása je vlastně instinktivně chápaná účelnost struktury a přizpůsobivosti k určitému poslání. Čím rozmanitější je poslání, tím krásnější je forma; ti krásní lidé jsou patrně daleko mnohostra

Tanec ustal. Mladá rudá žena postoupila do středu sálu a zorný paprsek přístroje se soustředil jenom na ni. Zvedla rozpažené ruce a vzhlédla ke stropu sálu.

Lidé na Zemi bezděčně sledovali očima její pohled. Sál buďto vůbec neměl strop, anebo tu optická iluze vykouzlila hvězdnou oblohou s velkým počtem jasných a velkých hvězd.

Byl to asi jen obraz, neboť soustavy souhvězdí nevyvolávaly žádné známé asociace. Dívka máchla rukou a na ukazováčku levé ruky se jí objevila modrá kulička. Z ní vytryskl stříbrný paprsek a změnil se v ohromné ukazovátko. Kulatá zářící skvrnka na konci paprsku zastavovala se hned u té, hned u oné hvězdy na stropě. Současně ukazoval smaragdový panel nehnutý obraz v detailním záběru. Ukazovací paprsek se pomalu posunoval a stejně pomalu se objevovaly buď pusté, nebo obydlené planety. V parscích rudých, modrých, fialových a žlutých sluncí hořely bezútěšně kamenité plochy a písečná prostranství. Někdy paprsky zvláštní tmavošedé hvězdy vyvolávaly k životu na svých planetách ploché kupole a spirály, nasycené elektřinou, které jako medúzy plavaly v husté oranžové atmosféře nebo oceánu. Ve světě rudého slunce rostly do obrovských výšek stromy s hladkou černou kúrou, a jako v zoufalství vzpínaly k nebi miliardy křivých větví. Jiné planety zas byly úplně zality kalnou vodou… na hladině plavaly ohromné ostrovy živočichů nebo rostlin a čeřily ji nesčetnými chlupatými tykadly.

„Blízko nich nejsou planety s nejvyššími formami života,“ řekl náhle Junij Ant, nepřestávaje sledovat mapu neznámé hvězdné oblohy.

„Mýlíte se,“ odporoval Dar Veter. „Z jedné strany mají plochou hvězdnou soustavu, jeden z nejmladších útvarů Galaxie. My ale víme, že ploché a kulové soustavy, ať jsou nové nebo staré, často se mění. A skutečně, ze strany Eridana mají soustavu s myslícím životem, která se zapojila do Okruhu.

„VVR 4955+MO 3529… a tak dále…“ doplnil Mven Mas. „Ale proč o ní nevědí?“

„Soustava vstoupila do Velikého Okruhu před dvěma sty sedmdesáti pěti lety, ale zpráva, kterou slyšme, je starší,“ odpověděl Dar Veter.

Rudá dívka dalekého světa setřásla z ruky modrou kuličku, obrátila se tváří k divákům a rozpřáhla ruce, jako by se chystala obejmout někoho neviditelného před sebou. Zaklonila mírně hlavu a ramena, jak by to učinila i pozemská žena při vášnivé výzvě. Pootevřenými rty opakovala neslyšná slova. Tak zůstala stát, tichá zvoucí, vysílajíc do ledového mezihvězdného prostoru úpěnlivou prosbu a lidskou touhu po soudruzích, po lidech z jiných světů.

Pozorovatelé na Zemi znovu strnuli údivem nad její oslňující krásou. Neměla nic ze strohé bronzové tvrdosti pozemských lidí s rudou pletí. Oblá tvář s malým nosem a veliké modré oči, posazené daleko od sebe, připomínaly spíš severské národy Země. Husté černé vlasy sed měkce vlnily. Za každého tahu těla i tváře vyzařovala veselá a přirozená jistota, která bezděčně působila dojmem veliké síly.

„Copak oni nevědí nic o Velikém Okruhu?“ skoro zaúpěla Veda Kong, sklánějíc se před nádhernou sestrou z vesmíru.

„Teď už jistě vědí,“ ozval se Dar Veter. „Vždyť to, co vidíme, se odehrálo před třemi sty lety.“

„Osmdesát osm parseků,“ zaburácel nízký hlas Mvena Mase. „Osmdesát osm! Všichni lidé, které jsem viděli, jsou už dávno mrtví.“

A jako na potvrzení jeho slov zmizela vidina překrásného světa a zhasl i zelený ukazatel spojení. Vysílání z Velikého Okruhu skončilo.

Chvíli seděli všichni jako zkamenělí. První se vzpamatoval Dar Veter. Rozmrzele stiskl rty a rychle přesunul granátovou rukojeť. Vypnutí sloupce směrové energie provázelo dunivé zaburácení, které upozorňovalo inženýry v energetických ústřednách, aby mocný proud znovu rozvedli do obvyklých kanálů. Jakmile přestal manipulovat s přístroji, obrátil se vedoucí vnějších stanic ke svým soudruhům.

Junij And s vysoko vytaženým obočím přebíral popsané lístky.

„Část memonogramů i hvězdou mapu je třeba okamžitě odeslat do Institutu Jižního Nebe,“ řekl mladému Dar Vetrovu pomocníku.

Ten pohlédl na Junije Anta udiveně, jako by se probudil z neuvěřitelného snu.

Přísný vědec zadržel úsměv. Copak všechno, co viděli, nebylo jen blouznivým snem, vyslaným do prostoru před třemi sty lety? Snem, který teď přímo hmatatelně uvidí miliardy lidí na Zemi a stanicích Měsíce, Venuše a Marsu?

„Mvene,“ usmál se Dar Veter, „vaše předtucha, že se dnes přihodí něco výjimečného, byla oprávněná. Poprvé za osm set let, co víme o existenci Velikého Okruhu, ozvala se z vesmírných propastí planeta, kde máme bratry nejen po rozumu, ale i po ustrojení těla. Mám o objevu ohromnou radost! Vaše či

Dar Veter se zarazil, uvědomil si, že pod vlivem nervové reakce se příliš rozpovídal. Zbytečné řeči se v éře Velikého Okruhu pokládaly za jeden z nejhorších nedostatků člověka, a vedoucí vnějších kosmických stanic zmlkl, aniž dokončil větu.

„Ano, ano,“ odpověděl roztržitě Mven Mas.

Junij Ant postřehl z jeho hlasu i pomalých pohybů, že je duchem nepřítomen, a zpozorněl. Veda Kong lehce přejela prstem po ruce Dara Vetra a kývla na Afričana.

Možná, že je příliš citlivý? Blesklo Daru Vetrovi hlavou a pohlédl upřeně na svého nástupce.

Mven vycítil skryté rozpaky společníků, napřímil se a zase to byl dřívější pozorný znalec ve svém oboru. Pohyblivé schody j dopravily a povrch k širokým oknům a hvězdnému nebi, které bylo znovu tak vzdálené, jako po celých třicet tisíc let existence člověka, správněji druhu Homo sapiens čili Člověka moudrého.

Mven Mas a Dar Veter musili zůstat.

Veda Kong pošeptala Daru Vetrovi, že na tu noc nikdy nezapomene.

„Připadala jsem si tak ubohá,“ dodala, a vzdor smutným slovům se usmála.

Dar Veter pochopil, co má na mysli a záporně potřásl hlavou.

„Jsem přesvědčen, že kdyby vás ta krásná žena viděla, byla by hrdá na svou sestru. A právem, neboť naše Země není horší než jejich svět!“ Vetrova tvář se zamilovaně rozjasnila.

„Tak to vidí jen vaše oči, milý příteli,“ zasmála se Veda. „Jen se optejte Mvena Mase!“ Zakryla si žertovně oči dlaní a zmizela za ohybem stěny.

Když Mven Mas konečně osaměl, bylo už k ránu. V chladném svěžím vzduchu se rozléval šedavý úsvit, moře i nebe zprůzračněly jako křišťál, ale zatím co moře se stříbřitě lesklo, obloha měla růžový nádech.

Mven dlouho stál na balkónu observatoře, pohlížeje upřeně na poloznámé obrysy budovy. Opodál na nevysoké náhorní plošině strměl do výše gigantický oblouk, přeťatý devíti rovnoběžnými řadami aluminiových pruhů, oddělených opálově krémovými a stříbřitě bílými plochami z plastického skla. Byla to budova Rady Astronautiky. Před ní stál pomník prvních lidí, kteří se vydávali na pouť vesmírem. Příkrý horský sráz se ztrácel v oblacích a končil kosmickým plavidlem prastarého typu; mělo rybovitý tvar a mířilo zašpičatělou přední částí do výšek, lidem tehdy ještě nedostupných. Ohromný podstavec pomníku ovíjela spirálově šňůrka lidí z řad astronautů, fyziků, a astronomů, biologů i smělých autorů fantastických románů, a všichni s nesmírným úsilím šplhali nahoru, navzájem se podpírajíce… Rozbřesk už rudě barvil trup starobylé rakety i lehké průsvitné kontury budov, ale Mven Mas pořád ještě přecházel dlouhými kroky po balkónu. Ještě nikdy nezažil takový otřes. Byl vychován podle obecných pravidel éry Velikého Okruhu, prošel tvrdou školou tělesného otužování a splnil úspěšně Herkulovy hrdinské činy. Tak se na památku překrásných mýtů starého Řecka nazývaly obtížné úkoly, jež vykonávali všichni mladí lidé na konci školního období. Když se mladý člověk dobře vyrovnal s hrdinskými činy, mohl přejít k nejvyššímu stupni vzdělání.